Nedělní podvečer:
Já: "Pustíš písničky ze svatby?"
On: "Jak to víš?"
Já: "Prostě vím, prostě tě znám."
... a aby toho nebylo málo, rovnou jsme si přehráli i video ze svatby, které nám dělal můj bratr a za které mu patří naše veliké díky. Prostě taková naše klasická nedělní romantika. Samozřejmě se to neobešlo bez slz a vzpomínání, jak krásný ten náš den byl. Teď to všechno tak nějak prožívám intenzivněji, emocionálněji. Přijde mi, že jsem teď nalomená skoro pořád. Prostě " jiný stav".
V červnu to bude rok, co jsme si řekli své ano, a ani jeden z nás tehdy ani nedoufal, že nás bude za rok o jednoho více, že budeme tvořit rodinu. Že se to tak rychle podaří, že se nám splní přání a pod stromek obdarujeme své nejbližší prvním ultrazvukem.
Když uplynuly první tři měsíce, které jsou považovány za rizikové, a vše bylo v pořádku, oddychla jsem si. Začala jsem se na svět více usmívat, neřešit malichernosti a těšit se na to, co přijde. Každý den mě překvapuje moje tělo, moje mysl. Jsou dny, kdy bych dělala radostí kotrmelce, do celého světa vykřičela, jak jsem šťastná a koupila si snad i celé květinářství, ale jsou i dny, kdy se probouzím s nepochopitelným pláčem, s bolestí v kříži a se strachem, co bude.
Vím ale, že tyhle "stavy" jsou "asi" normální, a tak si ty dobré a šťastné chvíle fakt užívám a na ty špatné, kterých je zatím pramálo, vím, že nejsem sama.
Těším se na jaro a léto, až si pořídím nějaké hezké těhu šatičky, až si začnu užívat teplých dní a nedočkavě čekat na příchod toho malého bejbátka.
Pro holčičku už jméno máme, teď se jen shodnout na tom klučičím a počkat si, zda to bude on nebo ona.
- února 26, 2017
- 6 Comments
