Knihovna se buduje celý život a my jsme teprve na samém začátku, ale základní kameny jsou už dávno položeny. Ty jsme vložili do univerzálního IKEA systému Kalax. Ten má ideální velikost polic jak pro knihy, tak i pro nějaký ty designový nezbytnosti. Až nastane ten pravý čas, pak tenhle policový systém jen vyměníme za knihovnu na míru z masivu. To je takový sen, který má prozatím ještě čas.


Člověk se může ke knihám dostat několika způsoby. To, že má někdo doma malou či žádnou knihovnu ještě vůbec neznamená, že nečte. Kdysi jsem šel také cestou minimalismu, zřídil si hned několik kartiček do knihoven a knihy si především půjčoval. Když se člověk často stěhuje a hypotéka je ještě sprostým slovem, tak je to velmi pohodlný způsob, jak se dostat k široké škále titulů. Spousta lidí vyznává minimalismus i jako životní styl a má doma doslova pár svých oblíbených knih a budovat větší knihovny nemají zapotřebí. Já je chápu a je to jen otázka vkusu, životního směru a postojů. 

Knihy interiér, tak jak ho vnímám já, zútulňují a jsou zároveň pěkným designovým a praktickým prvkem. Pro mne je knihovna něčím, co Dánové označují slovem "hygge". Sednout si do ušáku, natáhnout nohy na podnožku, udělat si dobrý čaj, nalistovat si stránku a na chvíli vypnout. Ponořit se do jiného světa, do příběhu a myšlenek. I takhle strávený čas je k nezaplacení. Bohužel sám nečtu tolik, kolik bych chtěl. Je tolik knih, které bych si rád přečetl, ale den má prozatím ještě stále 24 hodin. Naštěstí není kam spěchat, mám na to ještě pár desetiletí, ale už teď se těším, až se konečně pročtu například k ruským klasikům. Musím se přiznat, že i celkem knihy hromadím. Když jdu okolo antikvariátu, tak do něj rád nahlédnu. V mobilu mám spousty printscreenů knih, které mě různě po internetu zaujaly a sem tam si pak nějaký ten titul pořídím i když mám spousty knih, které jsem ještě nezačal číst. Nu což, aspoň se mám na co těšit.



Pro mnohé může být kniha ztrátou času. Ale to je tak daleko od pravdy, jak jen může být. Kniha totiž člověka mění jak na vědomé, tak i podvědomé bázi. Fajn věc je, že vám časem nevědomky změní váš slovník a ještě fajnovější je, že i pohled na svět, způsob myšlení a ty vědomosti, tak ty nejsou taky k zahození. Člověk nemusí jít hned do AZ kvízu, aby se je mohl užít. 

Ideální místo na čtení je samozřejmě doma, nebo taky v přírodě. Když jsme se nedávno stěhovali na naši vesnici, která je půl hodinky za Prahou, tak jsem to, že to mám do práce v centru něco okolo hodiny, vnímal dokonce i pozitivně. Autobus ani metro mě totiž od knihy vůbec neruší, a můžu si tedy číst po ránu cestou do práce, tak i cestou z ní. 

Nepatřím mezi lidi, kteří čtou stejnou knihu dvakrát do roku, ba ani do několika let. Má pak takové kupení knih smysl? Koupení si knihy vnímám také jako podporu autorů. Kdybychom všichni vyznávali jen minimalismus a chodili jen do knihoven, tak je to sice stále chvályhodné, ale autoři by neměli na chleba, a tak by se nic nepsalo a do těch knihoven bychom nakonec nechodili, protože by nebylo na co. Nějaký zlatý střed, to je nejspíše to pravé. Mám několik knih, o kterých vím, že si je s chutí přečtu znovu. Pak mám takové, které mne zaujaly, ale vím, že jejich pravý čas ještě přijde, člověk se k některým titulům musí pročíst, aby je ocenil se vší parádou. Nejčastěji opakovaně otevírám knihy umělecké, tam je pořád se na co dívat dokola a znovu a baví mě na nich i ty vědomosti. Zajít si do galerie a znát k dílu něco více než jen popisek. Projít se městem a vědět, že ty skulptury támhle jsou Olbrama Zoubka a tyhle zase Davida Černého a kdo, že ten David vlastně je. To jsou věci, které jsou užitečné vědět a zároveň mě dost baví. Dva v jednom.

Ke knihám se snažím chovat dobře, avšak je důležité si uvědomit, že knihy tady jsou pro to, aby se četli a proto některé z naší knihovnytak i vypadají. Někdy kniha stráví v tašce i přes měsíc. To je tehdy, když se mi do ní zamíchá předplatné magazínu či si zcela spontánně rozečtu knihu jinou. Nedávno jsem například střídal povídkové sbírky Francise Scotta Fitzgeralda s Charlesem Bukowskim. Bylo to pak dost kontrastní a vůbec mě to nerušilo. Ale co jsem chtěl říct, to že se mi kniha ošoupe, stránka ohne či na ni ukápne káva, tak to mne vůbec neděsí. Knihy nemáme jen na parádu. Úplně mě pak míjí digitální čtečky knih. Chápu tu obrovskou praktičnost, ale v práci koukám celý den do počítače, nějaký čas samozřejmě i do mobilu, a že bych si pak měl odpočinout čtením knihy ve čtečce? To si nedokážu představit a kouzlo to pro mne taky nemá. Nemá to formu a ani vůni. 

Jak nám naše bublina sociálních sítí ukazuje, knihovny jsou také často oblíbeným hřištěm miminek. Komentář naši známé, že ty knihy budou za chvíli stejně na zemi, tak ten jsem bral s úsměvem. Tak ať, jejich existence dostane zase další rozměr. Co já bych dal za to, kdybych vyrůstal na podobné knihovně, jakou máme doma my. Určitě si v ni Rozárka nejde nejedno dílo, které ji něčím zaujme a jestli si bude kreslit do obrazů Basquiata, tak to stejně asi nepůjde ani poznat. Možná ještě dříve než bude umět číst, bude umět rozeznávat obrazy Van Gogha či recitovat úryvky z Walta Whitmana. Možná. Jsem zvědavý, co z toho našeho prcka vyroste. My měli doma knihy o dinosaurech a romány Edy Štorcha a tak jsem taky vystudoval archeologii. A až se naše malá číst naučí, tak asi jen mou sbírku Beat generation, Bukowského, českého undergroundu a Míšiných severských krimi dáme asi na nějaký čas do horních polic. 

Tímto článkem jsem chtěl mmj. podpořit knihy jako takové a všechny autory, kteří měli, mají a budou mít co říci. Kupujme knížky a podporujme autory a především pak ty české. O mě a mém vztahu ke knihám, o naší knihovně teď už ledacos víte. Možná jste z fotek získali i nějaký ten tip na knihu, případně se ptejte. A jak to máte s knihami vy? Podělte se o to se mnou v komentáři.