Dva a půl měsíce cíleného tréninku jsem v sobotu úspěšně zúročila a dneska cítím doslova každý sval. O čem, že tedy bude dnešní článek? O mém prvním a jisto jistě né posledním překážkovém závodě Spartan Race, který se odehrál 23.4.2016 v Praze na Výstavišti v Holešovicích, části Tróji a parku Stromovka.

Závod Spartan Race vznikl v USA a má za cíl přinést vzrušení jak divákům, tak samotným sportovcům. A nutno říci, že tohle se mu daří plnit. Od roku 2014 již proběhlo na 130 závodů v 15 zemích a na 6ti kontinentech, přičemž jejich počet neustále roste. Zájem o účast v samotném závodu je enormní.

Samotný závod je rozdělen do 3 kategorií:

Sprint 5+ km, který má min. 20 překážek, Super 13+km s min. 25 překážek a Beast 20+km s min. 30 překážek.

O závodě Spartan Race jsme s Lukášem mluvili už nějakou dobu, ale měli jsme i tak trochu obavy. Že to bude prostě větší, než dokážeme fyzicky zvládnout. Neustále jsme si na youtube pouštěli všelijaká videa ze závodů. Videa, jak se dělají správné burpees (angličáky), jak přelézt stěnu, která je o dvacet cenťáků vyšší než vy samotní a na webu Spartan race jsme si pročítali blog, jak trénovat a správně jíst.

Letos se závod konal poprvé a zároveň i naposledy v Praze. Jednalo se o Sprint a nám se tak naskytla ideální příležitost se Spartanem začít a změřit si síly jak se sebou samým, tak i s ostatními. V únoru jsme se tak s Lukášem  hecli a zaplatili si registrace. Bylo to stvrzeno, couvnout nešlo a začaly přípravy.

Měli jsme přes dva měsíce na to, abychom se na závod připravili. Trenérovi jsem řekla, pro jakou "šílenost" jsem se rozhodla, a že kromě toho, abych vypadala krásně ve svatebních šatech, mám další motivaci a to, zvládnout fyzicky Spartan race. Dny ubíhaly neuvěřitelně rychle a čas se tak nemilosrdně krátil. Chodila jsem min. 2 krát týdně běhat a min. 1 krát k Petrovi na tréninky. Poslední dva týdny jsme tréninky zdvojnásobili. Co se tak týče kondičky, nemohla jsem být na závod připravená lépe. O svých slabinách jsem ale věděla. Bylo zapotřebí ještě pořádně posílit ruce, to jsem už ale nestihla. Ve čtvrtek jsem odcházela vyplavená z posledního tréninku, poplivaná od ostatních a s radami od Petra, co před závodem posnídat. Pracovní pátek utekl jako voda, proběhla další zkouška se svatební krejčovou  a mé obavy z blížícího se závodu se zvyšovaly. Vůbec tomu nepomohl fakt, že jsem se den před závody dozvěděla, že poběžím sama. Lukáše už 14 dní bolela šlacha na holenní kosti, kterou si poranil při posledním běhu. Celé dva týdny tak kulhal a jelikož máme do svatby poslední měsíc a bolest neustávala, tak nechtěl riskovat zhoršení.

Sobota, den S, bdělá už od 5:30 h, nervozní jak před zkouškou z fyziologie. Brrrr, ten pocit, byl strašný. Lukáš mi byl už od rána velkou psychickou oporou, ale moje nervozita byla větší. Ráno jsem dle rad Petra do sebe natlačila rýžovou kaši, zhltla 3 tabletky hořčíku, trošku se napila vody, oblíkla se do sportovního, nazula na nohy svoje Reebok All terrain Spartan Race a vyrazili jsme na Výstaviště vstříc novému, nepoznanému. Na Výstavišti milión lidí. Za chvíli jsem už držela v ruce obálku, kde byli krom čelenky s mým startovním číslem 11792, které mám mimochodem ještě stále napsané liháčem na lýtku, dva čipy na zápěstí a pásek na free drink či párek v rohlíku. Bylo 8:00 h, vybíhat jsem měla 8:45 h, moje nervozita trošinku opadávala. Došli jsme k pódiu, odkud vyhrávala taneční hudba a kde se závodníci v jednotlivých startovních vlnách rozcvičovali. Bylo tak vidět co 15 min cca 300 lidí skákat jumping jacka. Mělo to atmo.


Když vybíhala startovní vlna 8:30 h, vymáčkla jsem si do pusy půlku energetického gelu a ampuly kofeinu. Byla jsem připravená, nebo jsem si to aspoň v tu chvíli myslela. Za chvíli jsem už stála na startu a začalo odpočítávání 5,4,3,2,1 arooooooooooooo.



První překážka, kterou jsem musela zdolat, byl cross přes pneumatiky. A já se tak těšila na seno. Pak následovaly dvě jednodušší překážky na podlézání a přišla na řadu první stěna, moje noční můra. Vrhla jsem nohu na bočnici, avšak jsem byla ihned napomenuta, že se to nesmí. Visela jsem tak zavěšena za nohy a nevěděla jak dál, och ten můj zadek. Pak jsem ale ucítila něčí ruce, jak mě vytlačily a já tak mohla pokračovat. První velké díky. Následoval dlooouhý běh skrz Tróju, podél kolejí až k mostu a další překážce, memory testu. Můj kód k zapamatování byl FMGBC9. Přidala jsem na běhu, abych se kódu co nejdříve zbavila. Ale ouha, další zastávka po delším běhu bylo tahání pytle s pískem do kopce a zpět. Tuhle překážku jsem si docela užívala. Pro mě nic moc náročného. Čekal mě opět delší běh skrz Stromovku, až jsem se dostala přes občerstvovací zastávku k další překážce. Cože?? Další stěna? Vyšší? Díky bohu, že má dvě stoupátka. Hop hop a jsem za ní, hurááá. A je to tady, kůly. Přestože to vypadalo nadějně a s balancí normálně nemám problém, na kůlech jsem spadla a šla jsem si tak odmakat svých prvních 30 angličáků. Bez problémů jsem zvládla následující dvě překážky a to šplh po velké áčkové síti a po ní následující balanční překážku. Přestože jsem vždycky na všech atletických závodech s hodem oštěpu neměla problém, tady ano. Mám pocit, že pořadatelé nakoupili někde v Hornbachu sadu smetáků, sundali kartáče, místo nich přidělali osten a voilá, těžký oštěp jako ... byl na světě. Ok, jdu si dát další sadu angličáků. Vybíhám k další překážce, zase stěna, tentokrát mi nahoru pomůže slečna, děkuji děkuji děkuji. Když se po delším čekání dostanu k vertikální stěně, padám hned u druhého úchytu a jdu na další angličáky. A hurááá, konečně můžu na další překážce říct svůj kód a oproti ostatním pokračuji hrdě dál. No aspoň paměť mám dobrou. Ach, monkey bar "A", další angličáky. Přišla první krizovka, tečou mi slzy jako hrachy a u každého angličáku vysíleně vzlykám. "30" zakřičím a vybíhám k dalším. Podlézt pod můstkem, vytáhnout pytel s pískem tentokráte na laně, podlézt skrz bahno a kamení pod ostnatým drátem, přebrodit se po krk hlubokou ledovou vodou a stojím před další moji noční můrou. Šplh na laně. Pod lanem byla ledová a hluboká voda, s vysílením dosedám na první uzel a jdu na angličáky. Tohle prostě nedávám, ruce mám už slabé jak moucha. Čekají mě poslední dvě překážky. Pneumatiky otáčím docela rychle a jsem u poslední, ale pro mě zároveň nejtěžší překážky - kombinované monkey bar. Klouže to, nedokážu se ani pověsit.



Dávám posledních 30, vysílená přeskakuji doutnající oheň, probíhám cílem, dostávám na krk půl kilové medaile a beru si pití. Lukáš mě čeká za páskou, gratuluje mi. Jde vidět, že je na mě pyšný a já jsem šťastná. Rozpláču se. Štěstím, vysílením. Dokázala jsem to. Mám na to.

Díky Spartanovi jsem si sáhla na dno svých fyzických sil, a přestože jsem už nemohla a myslela si, že závod nedokončím, nevzdala jsem to a už jenom to, je pro mě výhra. Výsledný čas 1:23 h a celkem 180 angličáků mě utvrdilo v tom, že se je pořád v čem zlepšovat a vytvářet si tak další cíle. Příště to bude třeba jen 150, haha.

Už teď se těším na další závod, protože ten pocit v cíli je nenahraditelný. A až teď jsem pochopila, co znamená moto závodu "POCHOPÍŠ AŽ V CÍLI."